Dáša Voňková - Andrtová a Radim Hladík
Dáša Voňková - Andrtová a Radim Hladík
Kdybychom se na domácí hudební scéně poohlédli po umělcích skutečně nezávislých na jakýchkoli komerčních mechanismech, asi jen velmi těžko bychom na jednom z prvních míst nezmínili písničkářku Dášu Andrtovou, s jejíž tvorbou je zasvěcenější publikum důkladně obeznámeno i v Německu nebo Japonsku. Od dvou ještě předlistopadových alb Andrtová nepřišla (s výjimkou loňského koncertního záznamu, vydaného Bontonem) s jedinou nahrávkou, o to více se věnovala koncertování - v posledních letech s kytaristou Radimem Hladíkem. Jejich cesty se setkaly už v Šafránu, ale společnému hraní se věnují od roku 1991. Jeden z nejlepších českých kytaristů všech dob, někdejší kovaný rocker, nyní například autor hudby k českému aspirantu na Oscara, k filmu Zapomenuté světlo, se nechal okouzlit jak Voňkové žánrově nezařaditelnou hudbou, tak její unikátní kytarovou technikou, využívající všech zvuků, které lze na nástroj vyloudit, ať už oběma rukama současně, nebo za pomocí smyčce, jímž přejíždí po strunách. Ačkoli se člověku při jejich poslechu vybavuje tvorba například Ivy Bittové, Oldřicha Janoty nebo Ireny a Vojtěcha Havlových, jde maximálně o duchovní spřízněnost. Stejně nešťastné je přirovnávat hudbu Dáši Voňkové k folkloru - to platilo snad v případě jejich prvních alb. Dnes je písničkářka - také díky Hladíkově citlivosti - už úplně jinde, své drsné a neučesané balady proměnila v méně jednoznačná instrumentální sdělení skýtající ovšem neméně očistné přívaly energie. A ta je zapotřebí jak ctitelům klasické a etnické hudby, tak jazzmanům či folkařům.